Jan Horák patří k největším českých kuchařským nadějím. V posledním ročníku školy s přehledem vyhrál cenu Kuchař roku junior a už tehdy měl zahraniční pracovní zkušenosti, které zúročuje dodnes. Jak přiznává v nové epizodě podcastu Chef Arena, obzvláště cenná pro něj byla práce ve Švýcarsku. „Mám takovou tu německou mentalitu, že vše musí mít řád, ve věcech musí být pořádek a hygiena nade vše. A to tam je. 99 procent restaurací v Česku by se od Švýcarů mohlo učit, jak to má vypadat,“ říká Horák.

Kromě netradičního jména má za sebou Titus Eliáš i poměrně netradiční zahraniční zkušenosti v podobě vaření v ruské metropoli. Práce v Moskvě, kde je podle Eliáše jinak gastronomie na velmi vysoké úrovni, se pak dle jeho slov nedá s ničím příliš srovnat. „Prioritou je přežít. Co jsem se bavil se servírkami, tak ty v té poměrně luxusní restauraci pracovaly čistě jen za spropitné. Z toho ještě uplácely uvaděčku, ať posílá hosty k jejich stolům,“ popisuje své moskevské angažmá Eliáš. „České jídlo a pivo mají nejen v Rusku, ale třeba i v pobaltských zemích, velmi dobré jméno. Obecně nás vnímají pozitivně a už jako Západ,“ dodává.

Jiří Hrachový pochází z Valašska, což se promítá také do toho, jak uvažuje o vaření. Aktuálně působí ve Výčepu v Korunní na pražských Vinohradech. Předtím než začal vařit, zkoušel štěstí také třeba ve francouzských cizineckých legiích. „Je to zajímavý život, dostanete se na místa, kam byste se normálně nepodíval,“ vzpomíná. Následně vařil pět let v Anglii. „Měl jsem nulový osobní život, chtěl jsem se pak už vrátit,“ říká. Pokud jde o vaření, největší inspiraci našel v dánské kuchyni.

Tomáš Popp má za sebou pestrou kariéru. Od kuchaře po aktivistu za práva zvířat a vegana přes organizování farmářských trhů se dostal až k pozici manažera české kuchařské a cukrářské reprezentace, takže má dosti unikátní pohled na gastronomickou scénu. „Některé farmářské trhy už nejsou tak farmářské a je to jen přeprodej. Ale pořád mají u nás dobrou úroveň, čímž neříkám, že tu máme i dost balastu, ale jsme na tom dobře i oproti třeba Německu a Rakousku,“ popisuje situaci s farmářskými trhy Pop s tím, že zatímco ty pražské jsou více o posezení, v Plzni je lidé berou více čistě jako příležitost nakoupit si na týden. „Je to vše o spotřebiteli, hlavní je nenechat si vše nabulíkovat,“ dodává.

Chybělo málo a František Kšána mladší by se stal pilotem jako jeho dědeček. Kvůli vadě zraku se ale vydal ve šlépějích svého otce a stal se jedním z nejproslulejších českých řezníků. „Tátu jsem v dětství moc nevídal a řezničina mi umožnila být s ním. A možná díky tomu, že jsem si ho moc neužil jako malý kluk, tak jsem s ním dokázal vydržet a pracovat dvacet let. I dneska se mi občas zdá, že je se mnou v obchodě a za něco mě péruje,“ vzpomíná Kšána v nové epizodě podcastu Chef Arena. Otci pak dle svých slov vděčí nejen za vášeň pro řemeslo, ale třeba i za to, že mu umožnil vyvolat doslova renesanci popularity „přeštíka“ - přeštického černostrakatého prasete.

Radek Kašpárek patří k těm šéfkuchařům, které znají nejen gastronomičtí znalci, ale též všichni, kteří v televizi sledují kuchařské pořady. Po více než pěti stech dílech pořadu Co bude dnes k večeři? Posléze přejmenovaného na Kašpárku, vař! si Kašpárek získal diváky jako jeden z trojice porotců v populární show MasterChef. „Televize mi strašně pomohla a jsem za ni rád. Před pandemií bylo sedmdesát procent hostů ve Fieldu cizinci. Teď máme devadesát procent Čechů. Nebudeme si nalhávat, že moje viditelnost v televizi tomu nepomohla,“ přiznává Kašpárek.

David Šašek aktuálně připravuje nový projekt restaurací Molo Lipno, jedna z nich bude přímo na vodě. Vrací se tak do rodných jižních Čech, kde s gastronomií začínal. V této souvislosti řeší, jak otázky hledání vhodného personálu, tak správně nastavé cenové politiky. „Lidi nejsou, je tu obrovský odliv z gastronomie, navíc na jihu ti vhodní a schopní zmizeli do Rakouska a budou mizet i dál, dokud tam budou pracovat s jinými maržemi a restauratér je bude moci lépe zaplatit,“ vysvětluje Šašek v nové epizodě podcastu Chef Arena. „Spousta lidí pořád v gastru jede vše na černý prachy. Lidi, co podtrhávají ceny. Do budoucna ale podle mě šanci přežít nemají, přispěje k tomu i tato doba, lidi se bojí a více platí kartami, hotovost mizí. Cena nemůže být úplně nízká, nechceme to dělat úplně drahé, ale nemůže to být levné. Když chcete dělat jídlo dobře, v dobrém prostředí, a chceme lidi dobře ohodnotit, je složité být konkurenceschopný i vůči těm, co to dělají většinou na černo,“ dodává.

Ve čtrnácti letech se do Česka přestěhovala z rodného Vietnamu, vyučila se kosmetičkou a z počátku nic nenasvědčovalo tomu, že by Natali Šnicerová měla přejít do gastronomické branže, natož v ní prorazit. Díky odvaze, s níž bez zkušeností převzala bratrovo bistro se nicméně Šnicerová do české kulinářské mapy zapsala jako jedna z těch kuchařek, které Čechům přiblížily vietnamskou kuchyni v čele s dnes tak populární polévkou pho. „Opravdové pho vlastně neexistuje. Základ je tradiční a všude podobný, ale i ve Vietnamu, když jdete od severu k jihu, tak všude vám nalijí jiné pho. Je to individuální podle toho, kdo ho vaří,“ vysvětluje Šnicerová v nové epizodě podcastu Chef Arena.

Marek Šáda je aktuálně šéfkuchařem v restauraci Jalta na pražském Václavském náměstí, má za sebou ale bohatou profesní historii nejen v českých restauracích, ale i v Českém národním domě v New Yorku. Tam přešel z pražské restaurace La Degustation, která krátce na to obdržela michelinskou hvězdu. „Vařil jsem tam ten rok, za který byla hvězda udělena, ale volali mi už do Ameriky po asi dvou měsících, že ji obdrželi. Takže jsem se na ni sice podílel, ale sám ji nedostal,“ vzpomíná Šáda.

Když Radek Jakubec po vyučení využil příležitosti pracovat v hotelové kuchyni v Anglii, neváhal ji využít. Jak sám přiznává, ač měl za sebou zkušenosti z kuchařských soutěží, v ostrém provozu v anglickém hotelu si uvědomil, jak málo toho vlastně o vaření v té době věděl. „Šéfkuchař se dobře znal s Gordonem Ramsaym a měl jsem možnosti jít na čtrnáct dní na stáž do Boxwood Cafe, kde byla jeho pravá ruka Stuart Gillies. Ten se o mě překvapivě dobře staral, ve čtvrtky tam býval i Gordon. Bylo znát, že v kuchyni je Gordon, a to ještě nebyl zdaleka taková hvězda, jen čtyřiatřicetiletý obtloustlý řvoucí týpek, co často ztrácel nervy,“ vzpomíná Jakubec. „Ve skutečnosti ale není takový rapl jako v televizi,“ dodává. Jaký kuchařský sen si chce Radek Jakubec splnit? A v čem se v Bavorsku, kde aktuálně Jakubec žije a pracuje, lépe starají o podnikatele v gastronomii? Poslechněte si celou novou epizodu podcastu Chef Arena.